Světlo, stín a vila Tugendhat – když stínění pomáhá architektuře žít

Vila Tugendhat se často popisuje skrze světlo. Skrze velké prosklené plochy, otevřený obytný prostor a výhled do zahrady. Stejně důležité je ale i to, co na první pohled ustupuje do pozadí: schopnost světlo usměrnit, zjemnit nebo zastínit.

V roce 2026 si vila připomíná dvě významná výročí. Uplyne 25 let od jejího zápisu na Seznam světového dědictví UNESCO a zároveň 140 let od narození jejího architekta Ludwiga Miese van der Rohe. Obě výročí jsou příležitostí vrátit se k domu, který se stal jednou z nejvýznamnějších staveb moderní architektury. A také k detailům, díky nimž vila nikdy nebyla jen architektonickým gestem, ale promyšleným prostorem pro život.

Dům, který byl pro život, ne pro výstavu

Projít se vilou Tugendhat dnes znamená zažít zvláštní souběh časů. Mnohé z toho, co zde vzniklo na přelomu 20. a 30. let, působí stále současně: otevřený prostor, velké prosklení, propojení se zahradou, důraz na vzduch, světlo a jednoduchost. Současně je v příběhu domu přítomna i křehkost doby, v níž vznikl. Rodina, která si vilu nechala postavit jako domov, z ní musela před druhou světovou válkou odejít.

I proto má smysl připomínat, že vila Tugendhat nebyla navržena jako muzeum moderní architektury. Vznikla pro každodenní život. Pro setkávání, práci, odpočinek, soukromí i výhled do zahrady. V tom je její síla: radikální architektonická myšlenka se zde nepotkává s abstrakcí, ale s potřebami lidí, kteří v domě skutečně žili.

Světlo, které dům umí usměrnit

Jedním z detailů, které tuto obyvatelnost umožňovaly, bylo stínění.

Ne jako dodatečný prvek, který se k domu přidává až nakonec. Ve vile Tugendhat bylo stínění od počátku součástí způsobu, jakým dům pracoval se světlem, soukromím, teplotou i atmosférou interiéru. Světlo zde není ponecháno náhodě. Je vítané, ale zároveň řízené. V některých chvílích má prostor otevřít, jindy ho zklidnit.

Ing. arch. Iveta Černá, vedoucí Vily Tugendhat, pro CLIMAX připomíná praktický důvod, proč mělo stínění v domě tak důležité místo: „Vila je orientována na jihozápad, světlo je tedy přítomno v interiéru po celý den. Hlavní obytný prostor je navíc z jižní a východní strany zcela prosklen, takže stínění hraje poměrně důležitou roli.“

Tomu odpovídalo i původní řešení stínění. „V ložnicovém patře vyřešil Mies van der Rohe stínění systémem exteriérových svinovacích dřevěných rolet, v hlavním obytném prostoru pak pomocí pruhovaných látkových vysouvacích markýz,“ uvádí Ing. arch. Iveta Černá.

Už samotné rozdělení těchto systémů ukazuje, že stínění nebylo jednotnou technickou odpovědí na všechna okna. Reagovalo na konkrétní části domu a na způsob, jakým se měly používat. Ložnicové patro vyžadovalo větší míru soukromí a ochrany. Hlavní obytný prostor, otevřený směrem k zahradě, potřeboval světlo spíše vést, filtrovat a v případě potřeby zjemnit.

Součástí této vrstvy nebyly jen rolety a markýzy. „V interiéru celého domu nechybí také množství závěsů ze sametu a hedvábí, které zároveň dotvářely akustiku, intimitu a variabilitu tzv. volně plynoucího prostoru,“ doplňuje Ing. arch. Iveta Černá. Návrh textilií měla ve vile na starosti Lilly Reich, Miesova dlouholetá spolupracovnice a partnerka.

Vila Tugendhat přitom nebyla svými majiteli vnímána jako výstavní objekt. Diskuze o tom, zda se v tak radikálně pojatém prostoru dá skutečně pohodlně bydlet, se vedla už v době vzniku vily – dokonce na stránkách odborného časopisu Die Form. Greta a Fritz Tugendhatovi na ni odpověděli jednoznačně: odmítli názor, že monumentální obytný prostor dovoluje jen sváteční, výstavní bydlení, a naopak vyjádřili spokojenost s jeho variabilitou.

Návrat k autenticitě

Když vila v letech 2010 až 2012 procházela komplexní památkovou obnovou, cílem nebylo vytvořit novou interpretaci domu. Šlo o návrat k co nejvyšší míře autenticity – nad procesem dohlížel i mezinárodní poradní sbor expertů THICOM, založený přímo pro obnovu vily Tugendhat. Ing. arch. Iveta Černá připomíná, že obnově předcházel „velmi důkladný zaměřovací, stavebněhistorický a restaurátorský výzkum“, jehož součástí byly také návrhy metodických přístupů k šetrné obnově původních povrchů.

U takové stavby nelze staré jednoduše nahradit novým. Každý zásah musí projít otázkou, zda respektuje původní princip, materiálovou logiku a architektonickou hodnotu celku. To platilo i pro technické vybavení domu, které je u vily Tugendhat jedním z důvodů její mimořádnosti.

„Z technického zázemí se zachovaly například části unikátní vzduchotechniky, mechanismus spouštění velkoformátových oken a systémy stínění,“ uvádí Ing. arch. Iveta Černá. V některých případech bylo podle ní nutné provést úpravy, které umožnily bezpečný provoz. U markýz byl například instalován moderní systém automatického navíjení při silném větru a těžce poničené součásti byly vyrobeny nově.

Kde se příběh vily potkává s CLIMAXem

Tady se příběh vily potkává s příběhem CLIMAXu. Ne jako s běžnou referencí, ale jako s účastí na obnově technického detailu v památce, kde má i zdánlivě nenápadný prvek svou váhu.

CLIMAX rekonstrukci stínění zastřešil, podílel se na návrhu řešení i koordinaci obnovy. Roman Havel, dnes vedoucí divize Nemovitosti a IT, tehdy za CLIMAX projektoval návrh řešení a byl přímo u realizace.

Obnova se týkala obou původních systémů stínění – ložnicových rolet i markýz hlavního obytného prostoru.

Roman Havel dnes připomíná, že nešlo o zakázku, kterou by určoval pouze technický návrh a běžné výrobní možnosti. „Bylo to hodně o kompromisech mezi standardním technickým řešením a požadavky památkářů. Vše jsme si museli nechat schvalovat Národním památkovým ústavem v Brně,“ říká.

Tato věta dobře vystihuje podstatu celé obnovy. U běžné realizace se často vychází z dostupných systémů, současných komponentů a standardních výrobních postupů. Vila Tugendhat vyžadovala jiný přístup. Nešlo najít moderní výrobek, který by se do historického řešení pouze dosadil. Bylo nutné pochopit původní princip, technické možnosti domu a limity památkové obnovy.

Protože běžně dostupné prvky neodpovídaly požadavkům rekonstrukce, část řešení vznikala individuálně. S výrobou specifických komponentů pomohla firma Matrix. I to ukazuje, že obnova technického detailu v památce světového významu není otázkou rychlé náhrady. Je to práce na rozhraní řemesla, techniky, historické znalosti a současných provozních nároků.

Havel zároveň zmiňuje, že hodnocení stavu původního stínění a historického řemesla bylo především věcí památkářské firmy – CLIMAX se soustředil na technické řešení a realizaci. „Pro mne to byla a stále je srdcová záležitost,“ dodává o celé zakázce.

Stínění, které nemá být vidět

Z pohledu CLIMAXu byla účast na rekonstrukci stínění mimořádnou profesní zkušeností. Ne proto, že by šlo o viditelnou firemní realizaci, ale právě naopak. Dobré stínění v takovém domě nemá přitahovat pozornost samo k sobě. Má fungovat tak, aby zůstala zachována logika prostoru, jeho rytmus i vztah k původní architektuře.

U vily Tugendhat je každý detail vystaven větší odpovědnosti než u běžné stavby. Co by jinde mohlo být pouze technickou úpravou, zde zasahuje do kulturní paměti domu. Stínění se tak stává připomínkou, že i praktický prvek může mít architektonickou váhu.

Úvodní fotografie: David Židlický